Malá zajímavost na začátek: Věděli jste, že Finsko formálně nepatří mezi skandinávské země? Důvodem je prý jednak geografická poloha (Finsko není součástí skandinávského poloostrova), hlavně ale jazykové+kulturní rozdíly (finština se diametrálně liší od norštiny, švédštiny a dánštiny). Prý je při označování tohoto regionu celkově vhodnější používat označení nordické země. Je příjemné zjistit, že jsem asi tak poslední rok používal pro pojmenování svého současného bydliště blbé označení. :))
Ať už si ale člověk pod Skandinávií představí cokoliv, jedno je jisté - severské země nabízejí poutavé přírodní scenérie a díky tomu by při pobytu v někeré z nich byla věčná škoda neporozhlédnout se po okolí.
Speciálně ve Finsku je pak téměř povinností zimní návštěva Laponska, regionu, který se nachází za severním polárním kruhem. Finové na Laponsko nedají dopustit a hrdě hlásají, že právě městečko Rovaniemi je jediným opravdovým domovem Santa Clause. To jsme samozřejmě museli ověřit - a tak jsme se s Markét do Rovaniemi vydali, po vlastní ose. Univerzita (respektive lokální ESN ve spolupráci s jakousi cestovkou) sice zajišťuje hromadný zájezd do Laponska pro exchange studenty, jelikož ale obecně preferuji výlety po svém (s možností si vše navolit podle chuti + bez nutnosti (často tučně) platit cestovky za něco, co si můžu běžně vyjednat na vlastní pěst), zvolili jsme vlastní plán a vlastní cestu.
Nakonec tak prakticky jediný hmatatelný rozdíl mezi naším výletem a (o více než 250 Euro na osobu) dražším zájezdem od školy bylo to, že jsme se nepodívali na půldenní okružní projížďku směrem k severní, hornaté hranici s Norskem, a neviděli jsme polární zář, protože nám jednoduše během naší návštěvy nevyšlo (na podzim bohužel tradičně silně nevyzpytatelné) počasí. Zase jsme se ale svezli pohodlným nočním vlakem a viděli jsme Oulu, velmi zajímavé město na severu Finska (k tomu se dostanu později). :)
Při rozhodování, jaký způsob cestování zvolíme, byl vlak prakticky jedinou myslitelnou možností. Jasně, dalo se ještě půjčit auto, které by nám nabídlo mnohem větší volnost - jednak by se ale musela sehnat větší skupina lidí (což by nám nejspíše narušilo spací plán) a hlavně by se muselo řídit 750 km po zasněžených finských cestách tam a to samé zpět (+ benzín ve Finsku také není zrovna extra levnou komoditou). Řídím sice rád, ale když se nabízela pohodlná varianta dopravy vlakem, moc jsem neváhal.
Finské národní dráhy VR navíc nabízí velmi příjemnou možnost ušetřit na jízdenkách při dostatečném nákupu dopředu - tato sleva je víc než 50 %, což je běžná studentská cena dostupná na všechny jízdenky. Velmi příjemným (a prakticky náhodným) zjištěním při rezervaci vlaku bylo následně to, že za příplatek pouhých 5 Euro na osobu se dá změnit sezení na spací kabinu, což jsme s radostí vzali. Stačilo nám tedy “nalodit se” v půl jedenácté večer v Tampere na vlak, vyspat se a v 7:30 nás vlak vyhodil v Rovaniemi. Jednoduché a komfortem překypující cestování. :))
Jako ubytování jsme (v osobní premiéře) zvolili couchsurfing - pokud někdo není s tímto konceptem seznámen, jde v podstatě o to, že člověk nezištně hostuje cestovatele z celého světa u sebe doma, “na svém gauči”. Spaní i vlaky jsme tedy domluvili cca 10 dní dopředu a nezbývalo, než počkat na 22.11., kdy nám večer odjížděl vlak.
Vlakospaní
Přiznám se, že už je to notná doba, co jsem naposledy spal ve vlaku (možná i deset let, co jsem jel nočním vlakem do Vysokých Tater). Možná od té doby České dráhy učinily velký pokrok a povedlo se jim tak dohnat kvalitu služeb, kterou nabízí finské vlaky, mám ale spíše pocit, že tohle je pro nás stále nedostižná meta.
- Klasicky platí úžasná dochvilnost + komfort z jízdy, kdy člověk většinu cesty téměř neví (neslyší), že vlak vlastně jede.
- Speciálně pro noční cesty ale každý finský spací vůz nabízí společnou toaletu + sprchu a zároveň i několik kabin, které mají úplně vlastní koupelnu.
- Dveře se zamykají na mechanické “čipové” karty.
- Lůžka na spaní byla vážně, vážně pohodlná. :)
- Kabina si navíc díky online rezervaci pamatuje kdy vystupujete a ohlásí vám jméno současné stanice jen při výstupu.
- A hlavně, na vagonech byl zvenčí natištěný Krteček! :D
Spalo se nám opravdu skvěle (Markét jsem ani nemohl dostat z postele) :)) a jako lusknutím prstů jsme se tak ocitli v Rovaniemi. Bylo 7:30, venku byla tma jak o půlnoci, sychravo a totálně zamračená obloha.
Vítejte na severu!
Naše couchsurf hostitelka Anna nás vyzvedla na nádráží a společně jsme se centrem města vydali k jejímu obydlí do trochu vzdálenější čtvrti , které se na příští tři dny mělo stát i naším domovem. Cestou jsme si, díky nepřílišné velikosti města, prohlédli téměř celé centrum a ihned nás překvapilo jak… jaksi “nehezké” to centrum je.
Rovaniemi je největším laponským městem (16. nejlidnatější město ve Finsku) a hlavním centrem turismu pro celou přilehlou oblast. Má cca 60 000 obyvatel (avšak díky veliké rozprostřenosti velmi nízkou hustotu obydlení, jen 8 obyvatel/km2) a zajímavostí je, že centrum (které bylo vypáleno Němci během 2.SV) bylo znovu vystavěno tak, aby ulice při pohledu na mapu připomínaly sobí hlavu.
Údajně má být Rovaniemi jedním z nejnavštěvovanějších evropských zimních center, moc tomu ale nevěřím a ani se mi nepovedlo danou informaci ověřit. Rozhodně je ale nejnavštěvovanějším finským zimním centrem. Díky tomu jsem čekal, že město bude plné turistického “pozlátka”: míst jako jsou luxusní hotely, velká nákupní centra, nějaké pěkné wellness lázně apod.
Pravdou ale je, že v Rovaniemi není prakticky nic. :D
Přímo ve městě je několik muzeí, kde vyhlášené (a moc hezké) je hlavně Arktikum, muzem polární přírody. Za městem se nachází vyhlášená Santova vesnička. Z výraznějších atrakcí je to ale téměř vše. Větší obchodní centrum je ve městě jedno (šli jsme se tam ohřát a nakoupit jídlo), je ale poměrně malé, spíše asi pro místní a navíc v sobě obsahovalo laponský ekvivalent naší čínské tržnice. Vypadá to tedy, že většina turistů ve městě navštíví Santovu vesničku a muzea, objedná si některé z takzvaných safari (husky farmu, sobí farmu/projížďku, sněžno-skůtrové projížďky) a, pokud je aktivnějšího zaměření, zamíří následně do přilehlých národních parků. My jsme ale neměli auto (nejbližší “přilehlý” park byl od města asi 60 km + počasí stejně nebylo moc přívětivé na hiking) a tak jsme se rozhodli prozkoumat hlavně blízké okolí města a dvě místní rozhledny, nacházející se na vršcích poblíž centra. V okolí města se totiž nachází hned dva vrchy - Ounasvaara a Syväsenvaara. Vzhledem k nekonečné rovině jižního Finska pro nás byly i tyto dva malé kopečky (“kopce” je přeci jen příliš silný pojem) příjemnou změnou. Na prvním zmíněném, který jsme měli přímo za domem, jsou dokonce i skokanské můstky a sjezdovky. My jsme se však první den vydali na opačnou stranu, směrem k Syväsenvaaře, k severu, k Santově vesničce a k vyhlášené severní polární hranici.
Mimochodem, v Rovaniemi nese jméno Santy prakticky každá druhá věc - auto vám půjčí SantaRent, lyže vám půjčí Santasport, ubytuje vás Santapark či Santa’s Hostel a magnetky s polární září (a další turistické potřebnosti) nakoupíte právě v Santa Village.
Tato fotka byla pořízena právě z vrchu Syväsenvaara. Cestou se nám také povedlo neplánovaně se vetřít do komplexu hotelu Treehouse, který movitějším klientům nabízí útulné, vyvýšené domečky, jejichž dominantou jsou veliké, severně namířené prosklené stěny se zacílením na pozorování polárních září.
Jediný opravdový domov Santy… nebo ne?
Samotná Santova vesnička stojí prakticky uprostřed ničeho, cca 7 km od centra města na hlavní Laponské dálnici, z které si s také odchytává svůj hlavní příjem turistů. Představte si jí jako takové hodně naleštěné, rádoby pohádkové dálniční odpočívadlo s průměrnou restaurací, zajímavými stavbami a asi deseti obchody s cetkami.
Nechci tady vzbuzovat nejistoty ohledně jedinečnosti Santova pobytu, ale shodou náhod jsem před pár dny přišel na to, že aljašské město North Pole také tvrdí, že je domovem Santy. Podle všeho to tedy vypadá tak, že má Santa svůj lokální domov na každém kontinentě. :)) První věcí, která nás trochu zaskočila bylo to, že cetky v obchodech bylo přímo brutálně nadceněné - jakési lokální, malinké, údajně laponci ručně dlabané dřevěné “hrnky” s ouškem na prsty stály cca 60 Eur za kus, o dalších věcech ani nemluvě. Místní restaurace, tak trochu v duchu správného obyčejného motorestu, nenabízela jinou přílohu než hranolky z friťáku, umožnila nám zas ale ochutnat sobí maso - a bylo vážně dobré!
Tím nejlepším zážitkem, co vám vesnička může nabídnout, je však audience u samotného, opravdového Santy. Byli jsme k tomu trochu skeptičtí, ale zvědavost nakonec vyhrála - člověk projde pohádkovými dveřmi, následně labyrintem pohybujích se mechanismů (tak trochu připomínajících strašidelný dům na pouti) a nakonec se doopravdy setká se Santou.
S opravdickým Santou!
Nevěřil jsem, že někdy něco takového zažiju, a ještě víc jsem nečekal, jak hezký zážitek to bude. Santa byl robustní chlapík, měl obří boty a správný, velkolepý plnovous (tématicky v duchu aktuálního Movemberu) - a byl vážně hrozně, hrozně milý! Povinná fotka z návštěvy se Santou nám vyšla moc hezky, avšak dávat 40 Euro za digitální kód, díky kterému si lze fotku stáhnout online (tzn. nulové reálné náklady pro Santovy pomocníky, které by cenu alespoň trochu ospravedlnily), to je vážně trochu moc. Za polovinu bych to asi i zvážil, ale takhle? No, děkujeme, nemáme zájem - ze setkání se Santou si odneseme jenom pocit hřejivé, dětské radosti, ten nám stačí, bye!
A samozřejmě, každý návštěvník Santovy vesničky musí obligátně překročit polární kruh (a vyfotit se u toho, aby tomu doma a hlavně známí na socsítích věřili). Pravdou je, že najít si chvilku na pořízení fotky v najíždějících davech zuřivě cvakajících asijských turistů nebylo nejsnadnější, ale nakonec se to povedlo! :)
Day Two
Počasí druhý den se nezlepšilo, díky čemuž jsme během dne prošli hlavně zbytek centra a nakonec jsme zakotvili v jedné místní kavárně/restauraci, kde jsme strávili přes dvě a půl hodiny. Tohle je vlastně další z důvodů, proč mám rád cestování po vlastní ose - když člověk někde narazí na příjemný podnik a rozhodne se zašít na dvě hodiny u dobrého jídla a neomezeného teplého čaje, může to zcela jednoduše udělat. :) Když jsme tedy objevili místo jako je Cafe 21, kde se podávají lokálně vyhlášené slané vafle, rozhodli jsme se jídlo i místo vychutnat naplno a vydrželi jsme tam nakonec až do tmy. Já jsem si dal vafle s masovými kuličkami a Markét s lososem a naprosto velkolepě jsme si pochutnali. Myslím, že foto řekne víc než slova. :))
Počasí se ani k večeru neumoudřilo, to nám však nezabránilo vydrápat se za tmy ještě na vrch Ounasvaara, v bláhové naději, že třeba uvidíme něco z nočního města. Neviděli jsme sice vůbec nic (tímto děkujeme nízké oblačnosti), ale samotná cesta nakonec byla mnohem lepším zážitkem než očekávaný výhled. Průvodce tichým, spoře zalesněným vrchem nám dělala naše hostitelka Anna s jejím psem Maukkou, sníh křupal pod nohama, příroda působila úžasně tajemně a zároveň přívětivě, vydatně nám sněžilo a na samotné úplné špice kopce se v jaksi surrealistické atmosféře skvěla veliká, svítící neonová hvězda. Laponská brzká zima zahalená v hávu tmy byla na Ounasvaaře nečekaně pamětihodným zážitkem. :)
Trochu mě tlačí čas, proto jen ještě v krátkosti zmíním Oulu, ve kterém jsme se zastavili cestou zpět domů a které bylo vážně moc hezké. Součástí centra je zde totiž i městský park, který údajně patří mezi nejhezčí parky podobného druhu Finsku, čemuž ani není těžké uveřit.
To nejlepší ale začalo po setmění, kdy se celý zmíněný park rozzářil různě ukrytými barevnými světly, díky čemuž okolní výjevy začaly působit jak z jiného, magického světa. Zcela jedinečným (a naprosto nečekaným) zážitkem zde následně byla venkovní expozice drátěných postav, která v noci po ozáření UV lampami vypadala jednoduše úžasně.
A shrnutí? Výlet to byl super, zážitků plno, couchsurfingová premiéra byla hrozně fajn. Akorát Rovaniemi vypadalo bez sněhu opravdu obyčejně, což mě ze začátku trochu překvapilo. Počasí bylo náladové, i přesto to ale vše co jsme viděli 100 % stálo za vidění. :)) Tak, a já se s vámi tímto loučím - čas je napjatý, zkoušky na krku, díky čemuž jsem i poslední části sepsal trochu rychleji než obvykle.
Mějte se hezky!
M.
P.S.: Na rozloučení přidávám screen zítřejšího obědového menu z menzy, které nabízí sálat s kousky sýra leipäjuusto, v angličtině skvěle pojmenovaného “vrzající sýr”. :))
P.S. 2: Finové umí udělat Santu i mnohem, mnohem bizarnějšího - skvělým důkazem je třeba hororová komedie Rare Exports.