O tom, že Finsko je jednou z těch technologicky (a vlastně možná i celkovou úrovní života) nejpokročilejších zemí Evropy asi není nutno nějak dlouho diskutovat. V duchu pokroku a posouvání hranic možného tak nyní u nás na školním kampusu začaly studenty rozvážet mezi budovami bezpilotní “mikrobusy”. No vážně! Řidiče nebo cokoliv jemu podobného ve voze nenajdete. Samotné vozítko vypadá takto (zde je dramaticky vyfoceno s rozmazaným pozadím se snahou vzbudit dojem vysoké rychlosti přepravy):
Cenou za kompletní bezpilotnost je bohužel to, že vozítko (zatím) nepřekročí rychlost 5 km/h a při zaspání tedy člověka na zkoušku rychleji nedostane. V každém případě je ale celý tento systém prakticky zcela autonomní (za vozítkem tedy zatím nonstop chodí dohled minimálně dvou techniků, ale ti vozítko reálně neřídí, jen kontrolují provoz) - a jako živoucí proof-of-concept toho, že zcela bezpilotní přibližovadla mohou fungovat v běžném životě, to myslím slouží dobře. (jasně, faktem zůstává, že autonomní auta od Googlu projela již celé Spojené státy křížem krážem - mám ale pocit, jakoby u nás v Evropě tento technologický sektor zatím jen nejistě “přešlapoval”).
Jak nad tím tak přemýšlím, tak mi nějak nedochází, proč vlastně dohlížející technici za vozítkem chodí a nevozí se v něm. Docela zvláštní, nemyslíte? Fakt jsem je viděl doprovázet vozidlo doprovázet po svých. V souvislostí s tímto testovacím provozem máme nyní na kampusu také tyto parádní varovné cedule. “Pozor, pohybujete se v testovací oblasti robotických vozidel”. Co naplat, budoucnost (a druhý věk strojů) je již opravdu věcí dneška. :)
V souvislosti s autonomními vozidly taky nelze nezmínit to, že nám v menze nově namontovali bezdotykové baterie na čepování vody. Bohužel jsme však stále jen na pokraji druhého věku strojů a z těchto bezdotykových baterií tedy zatím není absolutně žádná šance dostat něco k pití. Fascinující je hlavně to, jak zvládají spustit vodu, když se k nim ženete se skleničkou v ruce, a vypnout jí přesně v moment, kdy skleničku umístíte pod baterii.:))
Jinak život tady utíká neskutečným tempem. Přímo u vchodu do domu nám za pár dní otevřou úplně nový supermarket s ultra-dlouhou otvírací dobou (hooray, noční cesty pro chipsy!), čímž jako by se snažili ještě víc podpořit tu nevyhnutelnou lenivost, která se na člověka sápe spolu s dlouhými nocemi a mrazem venku. Od začátku listopadu se nám venku usídlil sníh a teploty se stabilně drží pod nulou, většinou kolem -5°C - ano, již nám tady začala opravdová zima. Musím tedy přiznat, že Finsko pod sněhem rozhodně vypadá lépe než Finsko bez sněhu. Bílý poprašek schovává všechnu tu funkční “šeď” finských měst a přináší úžasně osvobozující dojem prostoru a jakési lehkosti. Vážně se mi zima tady líbí. :) Navíc, bíla barva sněhu rozjasňuje jinak dost temné dny, což je něco, co každým dnem oceňujeme více a více.
Docela mě překvapilo, když jsem zjistil, že jedno z nám nejbližších jezer (Suolijärvi) zvládlo již začátkem listopadu zamrznout. Na bruslení to teda ještě není, ale viděl jsem, jak led udržel psa, což je jak důkaz nedostatku soudnosti jeho majitele, tak také důkaz toho, že led již něco vydrží. :) Samozřejmě, nebylo by to Finsko, kdyby jezero nenabízelo možnost osvěžit se po návštěvě blízké sauny. Speciálně na Suoljärvi si Finové postavili jakési zařízení, které buď ohřívá okolní vodu, nebo jí neustále čeří, díky čemuž hned u sauny není vrstva ledu a nic tedy nebrání příjemnému listopadovému koupacímu osvěžení.
A protože jsme již byli nebezpečně dlouho na jednom místě (pouze v Hervantě + Tampere), na konci nadcházejícího týdne vyrážíme vlakem na hranici severního polárního kruhu, do města Rovaniemi, které se rádo prezentuje jako “jediný opravdový domov Santa Clause”. V souvislosti s tím jsem dnes během rezervace vlaku zjistil jednak to, že od finského systém rezervace vlaků se mají České dráhy vážně hoooodně co učit, a také to, že jediný rozdíl mezi finskými slovy “horní paluba” (ylätaso) a “rašelina” (ylataso) je v přehlásce nad a (alespoň podle překladače). To však stále nemá na pravděpodobně nejnebezpečnější finskou jazykovou záměnu ve formě “Tapaan sinut.” (Sejdeme se) a “Tapan sinut.” (Zabiju tě). Během práce na skupinových zadáních s místními mi také došlo, že jeden z nich se jmenuje Simo, úplně stejně jako jedno město na severu Finska - a rozhodně to není poprvé, co jsem narazil na jména lidí velmi podobná jménům míst a měst. No, představa že v ČR potkávám lidi se jmény jako Praha, Lhota nebo Žabokrky je docela úsměvná. :))
A také - ačkoliv jsme první zkoušku psali již měsíc zpátky, dodnes jsme nedostali žádné výsledky. Místní učitelé to mají tak nějak… no, lidově řečeno na salámu. :D Asi nám výsledky plánují nadělit až k Vánocům.
Příští update bude z návštěvy Laponska, tak nezapomeňte na blog jednou za čas mrknout, ať vám to neuteče!
Zatím!
Matěj :)