Jak čas utíká, povinnosti neustále přibývají, ale čas na jejich řešení jako by naopak spíše ubýval. Při dnešním pohledu na kalendář jsem tak s lehkým úlekem zjistil, že už je to prakticky měsíc, co jsme, spolu s českou návštěvou z České Lípy, navštívili Ålandy. Od té doby to byl jeden veliký kolotoč - spousta home assignementů, domácích úkolů, praktických měření (hlavně s elektronovými mikroskopy) a v posledních dvou týdnech hlavně zkoušky. Pokud někomu v ČR řeknete, ať si představí studenta na Erasmu, většina lidí si vybaví někoho, kdo s příjezdem na výměnný pobyt vstoupí do konzistentního stavu opilosti a vyjde z něj až při odjezdu zpět domů. Jasně, pár takových máme i tady - lidi, kteří mají “gap year” a díky tomu mají nutnost splnit přesně 0 kreditů, stejně jako někteří studenti na vybraných oborech, kde stačí udělat tři prezentace a člověk dostane všechny kredity, které si zamane, bez zkoušky. Bohužel (bohudík?) ani do jedné z těchto kategorií nespadáme, a díky tomu jsme si během zkouškového docela zamakali - chci tomu věnovat více informací v příštím článku.
Hlavní téma toho dnešního je totiž výlet!
Existují taková místa, o kterých se přede mnou stačí lehce zmínit, a já okamžitě vím, že bych je chtěl navštívit. Možná to vychází z mojí přirozené povahy, ale většinou se jedná o poměrně odlehlé kouty světa, místa, kde vlastně není nic moc typicky turisticky zajímavého, kde veškerá krása není koncentrovaná v nějaké monumentu, ale v tom místě samotném.
Když jsem tedy jednoho dne přemýšlel a hledal, která část Finska by stála za návštěvu, narazil jsem na Ålandské soustroví, které mi okamžitě padlo do oka. Několik tisíc převážně miniaturních ostrůvků ležících na půl cestě mezi Finskem a Švédskem, kde pouze 60 z nich je obydlených. Jedná se o území patřící formálně Finsku (jako provincie), ale mluvící primárně švédsky (švédština je jediný úřední jazyk). V referendu, kde se rozhodovalo o příslušnosti území (po zisku nezávislosti od Ruska), volilo neskutečných 96 % obyvatel pro příslušnost ke Švédsku, avšak nakonec byla oblast přiřazena k Finsku díky tomu, že při plavbě z Finska má člověk neustále na dohled pevninu (ostrůvky), což při cestě ze Švédska neplatí. Je to autonomní, demilitarizovaná oblast s vlastní vlajkou a internetovou doménou prvního řádu (.ax), která má vlastní parlament a je součástí EU i Schengenu, avšak využívá několika výjimek, například z evropského daňového systému. Vztah Švédska, Åland a Finska krásně popisuje spousta stripů ze skvělého internetového komiksu Scandinavia and The World, který rozhodně doporučuji k přečtení (bohužel, pouze v angličtině):
Hlavní městem (a skoro se dá říct i jediným městem, zbytek jsou prakticky vesničky :D) je Marienhamn, s cca 30 000 obyvatel. Ten byl zároveň i naším primárním cílem. Podobně jako během cesty do Tallinnu, i tentokrát naše cesta zahrnovala vstávání před čtvrtou ráno, dopravu z Hervanty do Tampere + z Tampere do Turku linkovým busem, pár kilometrů pěšky z jednoho konce města na druhý (do přístavu) a nalodění se na loď M/S Amorella společnosti Viking Line. Počasí nám přímo neskutečně přálo, bylo jasno a celé Finsko se právě probouzelo do úplně vzorového, chladného, ale přívětivého a slunného podzimního rána. Spousta světla zaručovala ty nejlepší podmínky na focení, stejně jako odpařující se “mlha”, která se držela nad vodou - a tak jsem fotil jak o život. :))
Samotná šestihodinová cesta byla nakonec jedním z nejvýraznějších zážitků celého výletu. Obrovská loď s námi elegantně projížděla kolem stovek menších i větších ostrůvků, často úplně neobydlených, často jen s jedním domečkem a saunou. Slunce bylo od rána ještě nízko nad obzorem, nebe bylo úžasně modré a na horizontu se držely mraky v jakési fascinující mlžné bariéře, u které jsme dokonce byli svědkem toho, jak pohltila celou kolem plující zaocenáskou loď, která v ní zmizela během několika vteřin. Trochu Pirates of the Carribean style. :))
Nakonec ta samá mlha pohltila i nás a učinila tak přítrž našemu focení a kochání se na vyhlídkové palubě. Na palubě lodi byla však i wifi a zásuvky, stejně jako docela příjemný (rozumně drahý) bufet a obrovský duty-free obchod plný alkoholu, značkového oblečení a M &Ms sladkostí, stejný jako bývají třeba na letišti. Pro finy, kteří si pouze chtějí nakoupit v duty-free mají Viking Lines připravený přímo i program, kde je loď vyhodí v Marienhamnu a v ten samý moment je druhá loď nabere opět na cestu zpět do Turku. V podstatě tedy stráví 12 hodin na lodi, aniž by někam dojeli, ale prohlédnou si ostrovy a nakoupí si… Toho využila většina cestujících, takže jsme nakonec na Alandách vystoupili prakticky sami. Nás totiž naše cílová destinace zajímala, a protože jednodenní trip (jako do Tallinnu) nebyl údajně podle stránek Viking Lines možný, musel jsem celou cestu vymyslet trochu jinak - nakonec bylo v plánu strávit jeden den v Marienhamnu a chytit půlnoční loď ze Stockholmu, která nás přes noc převeze do Helsinek, odkud se autobusem vrátíme zpět domů. Zároveň si tímto způsobem vyzkoušíme, jaká je noční cesta zaoceánskou lodí a ještě si prohlédneme Helsinki, takže to i stihneme více, než kdybychom se vraceli stejnou cestou přes Turku.
Původně jsem měl v záloze několik variant toho co se dá na Alandách dělat, Marienhamn mě však v tomto ohledu naprosto parádně přelstil - hned se dostanu k tomu jak.
Po výstupu z lodi jsme se vydali přímo k centru města. Všude bylo možno vidět typicky “ostrovní” architekturu - klasické malé domečky v různých barvách, často třeba sytě červené nebo tyrkysové. Celé místo působilo úžasně klidným dojmem, možná i tím, že jsme prakticky nepotkali jakékoliv další lidi. “Ideální místo na stáří.” shodli jsme se prakticky jednohlasně. Celkově bylo totiž z místa a okolní atmosféry zjevné, že se rozhodně nejedná o nějaký chudý, nerozvinutý kraj, kde by se lidem žilo špatně. Až později jsem zjistil, že právo vlastnit na Alandách pozemek mají pouze místní, a že místním se člověk může stát až poté, co na místě pět let žije + dokáže, že umí švédsky (takže asi smůla). Když jsme dorazili do centra města (centrum rovná se jedna širší pěší třída), začli jsme se pomalu poohlížet po možnostech doopravy po ostrovech.
Varianty jsem měl připravené hlavně dvě - pujčit si kola (ideální, neboť na ostrovech nejsou žádné kopce), nebo se svézt autobusy, s tím, že jsem ještě měl v záloze připravený výlet lodí na Kobba Klintar, jeden menší ostrov blízko Marienhamnu, kde stojí zachovaný dům, ze kterého navigátoři směrovali na Alandy přijíždějící lodě , tak aby se vyhnuly okolním ostrovům a útesům. Autobusovou zastávku jsme nakonec našli hned vedle velmi hezké městské knihovny, kde jsem se dal do řeči s paní na recepci, která mi postupně odhalila, že:
- autobusové linky jsou na ostrovech snad jen tři a jezdí dva až tři autobusy denně, o víkendu ještě méně → když bysme se tedy někam vydali, rozhodně se nestíháme vrátit před půlnocí (navíc byla neděle…),
- půjčovna kol je ve městě pouze JEDNA a funguje pouze v sezóně,
- na ostrůvek Kobba Klintar jezdí mimo sezónu pouze po domluvě jeden místní kapitán, kterému paní na místě přede mnou zavolala a bohužel, již neměl ten den čas, aby nás mohl vzít.
Takže bylo jasné, že se z hlavního města nakonec moc daleko nedostaneme. Dokonce jsem měl dojem, že se nám pěti povedlo naplnit celkovou kvótu mimo-sezónních turistů na celý rok dopředu. Taxík jsme ve městě sice zahlédli, ale nechtělo se nám dopravovat se po ostrově zbytečně drahým způsobem (pořád měl ostrov napříč skoro 30 km).
Nakonec jsme se tedy vydali po svých směrem na jih, kde jsem zahlédl (na fotce z Googlu), že jsou malé ostrůvky překlenuté dlouhými silničními mosty, což minimálně z fotky vypadalo jako velmi hezká scenérie. Cestou jsme přešli úplně celý Marienhamn napříč a viděli jsme tak místní rezidenční čtvrti, pláže i parky, vše neskutečně klidné a obklopené spoustou a spoustou mořské vody.
Na mosty jsme nakonec bohužel nedošli (bylo to přes 10 km jedním směrem a už nás tlačil čas i boty), ale viděli jsme po cestě pravděpodobně většinu důležitých rysů celého soustroví. Moje oblíbené “prohlédnout si ostrovy z ptačí perspektivy” také nebylo bohužel možné, neboť nejvyšší bod ostrovů, vrch Orrdalsklint (129 m.n.m.) byl na úplně druhé straně hlavního ostrova, 25 km daleko. No, co se dá dělat…
Konečnou korunu celému nečekaně sezónnímu pojetí služeb v oblasti nakonec nasadily restaurace v centru, neboť i ty jsou pravděpodobně otevřené jen část roku (alespoň některé). Díky tomu jsme tak místo v plánované restauraci Indigo (dobré recenze) skončili v pizerii, která byla snad jedinou otevřenou ve městě (nojo, ještě ta neděle k tomu…). Na druhou stranu, objednávat si pizzu, když člověk nerozumí krom slova salami ničemu ve švédštině je docela zábava. A pizza nakonec nebyla vůbec špatná - i když, možná jsme jen měli po těch 20 km v nohou opravdu hlad. :))
Celý trip nás nakonec ve spoustě věcech překvapil, většinou příjemně, párkrát i něco méně, ale když se vše dá dohromady, tak se nakonec jedná o zážitek, na který rozhodně jen tak nezapomenu. A cesta noční plavbou lodí M/S Mariella do Helsinek byla už jen takovou třešničkou na dortu. :))
Zase se ozvu, zatím se mějte!
M.